Chcete se nechat okouzlit magií stromů, větru a nabrat pozitivní energii?? VYRAŽTE NA ZÁVIST!

26. června 2013 v 20:03 | Laxë |  Postřehy

Cítíte v kostech, že se přes prázky budete nudit nebo už teď se koušete do nehtů? Máte v plánu vyrazit na výlet, ať už sami nebo s někým, ale nechcete opustit Prahu? Máte pocit, že nevíte, co by, máte chuť na přírodou zprostředkovanou seberealizaci? V tom případě Vám s radostí představuji, magií protkaný, kopec Závist aneb ideální místo, kde si můžete konečně vydechnout. A jedna rada hned na začátek -> schovejte si sluchátka! Nebudete je potřebovat, zas tak nudná prochajda Vás nečeká…
 

Osten žárlivosti

26. června 2013 v 19:37 | Laxë |  U nás doma
"Zajímalo by mě, kde je ten Marek…" Zamumlala Niky. "Už jsou tři hodiny a on doma není. A to končil v jednu." "Jo, kámo…" Vykřikl Honza a s úsměvem drknul do Vojty, který seděl vedle něho. "A teď tě položím na zem…" Obratně zahýbal prsty na joistiku. "Neeeee…" Zamručel Vojta. "Si sakra dobrej." "Jsi přímo úžasný," zamumlala dívka s blond vlasy, která pravou paží objímala Honzu kolem krku. Natáhla se k němu přes opěradlo gauče a políbila jej na tvář. "Můj úžasný partner." Honza jí kompliment oplatil zářivým úsměvem. "Co na ní vidí?" Zavrčela An sedící u kuchyňského stolu s Niky. "Prsa má sotva áčko. Blond vlasy, mo…" "Modrý oči," přikývla Niky. "Honza miluje modrý oči. Jo a má sice prsa fakt sotva áčko, ale je štíhlá jako proutek." "Mno a? Já jsem taky…" An se na sebe zaraženě podívala. "Fajn, nejsem úplně štíhlá, ale prsa mám větší!!" Zavrtěla hlavou a koutkem oka sledovala líbající se pár. "Ach jo…" "Že by osten žárlivosti?" Zeptala se Niky. V tu samou chvíli se otevřeli vchodové dveře a dovnitř vešel vysoký klučina s nedbale rozcuchanými vlasy. Svaly zdobené tělo krylo černé bavlněné tričko s nápisem Black Sabbath a volnější kalhoty stejné barvy. Pár očí se bedlivě rozhlédly po všech přítomných v bytě. Jeho pohled zůstal viset na Anně. "Pojď sem, má drahá," natáhl k ní dlaň. An se ji váhavě chytila. Stiskl jí dlaň o něco pevněji a jediným silným škubnutím k sobě Annu zvedl ze židle a přitiskl si ji k pasu. Volná dlaň sjela k jejímu většímu zadečku a pořádně jej stiskla. Pravou dlaní přitáhl její obličej ke svému a dlouze jí políbil na rty. Poté na ní mrknul, odvrátil se a odešel do svého pokoje. Jakmile se tlumeně zabouchli dveře za jeho zády, An si omámeně sedla zpět na židli. Ukazováček na pravé ruce si položila k chvějícím se rtům. Na svém těle cítila udivené pohledy všech přítomných. Jen Honza se za usměvavou maskou mračil. Niky si povzdechla. "Ještě, že těch bráchů nemám víc."

Ach, ta sladká chuť vítězství…

26. června 2013 v 19:32 | Laxë |  Napsal sám život
Vyhrát nad sebou samou se mi stane málo kdy, a upřímně řečeno tohle bylo poprvé (a doufám, že ne na posledy). Jsem typ člověka, který raději udělá dva ohromné kroky dozadu než jeden miniaturní dopředu. A přesto jsem překonala sama sebe, kopla jsem se do mého nepřehlédnutelného zadku a řekla si ,Dost! Už prostě a jednoduše dost!
 


Konečně pátek

7. prosince 2012 v 22:26 | Marťa |  Postřehy
Poslední dobou se mi zdají sny, které mají spojitost to, co prožívám v reálu. Chtějí mě sny popostrčit dopředu? Možná je to tak, že nad věcmi, které mi dělají, starosti přemýšlím, než usnu. Pak je možné, že se mi to promítne ve snu situace, kterou vyřeším raz dva. Proč to takhle nejde i v reálu?



Čekám až vesmír rozhoupáš

1. prosince 2012 v 14:30 | Marťa |  Myšlenkové pochody

Každá věc se má dotáhnout do konce. Jen někdy občas pokulhává se k tomu odhodlat to dokončit. Někteří z nás se l tomu ani třeba neodhodlají a čekají, že osud to za ně vyřeší. Později toho, ale toho litují, že mohli udělat něco jinak. Chyběla jim odvaha, aby to dotáhly do úspěšného cíle. Nakonec se, ale můžou sebrat a ještě se aspoň pokusit napravit to co se dá. Jsem v situaci, ze které se ne a ne dostat. Jde o to, že mám ráda jednoho kluka. Řekla jsem mu, co k němu cítím. Chci to nechat na osudu, uvědomuju si, že toho později litovat. Počítám s tím! Uvažovala jsem i o variantě, že bych mu to řekla ještě jednou.



Kamarádi jsou těmi nejlepšími psychology na světě

10. listopadu 2012 v 20:48 | Marťa |  Napsal sám život

Našli jste už někoho, o kom můžete říct, že je to Vaše spřízněná duše? Naslouchá, vyslechne, poradí, nechá Vás vybrečet na rameni a při tom se vůbec před Vámi nepřetvařuje. Ano, konečně mám svou spřízněnou duši! Pozná, kdy mám špatnou náladu, i když si třeba jen voláme nebo si píšeme. I ve špatné náladě se mě snaží rozveselit, povzbudit nebo i motivovat. Vážím si jí a beru ji ne jako kamarádku, ale jako sestru. Obě si navzájem důvěřujeme.


Něco říkám a něco v sobě dusím, chci dělat co chci a ne co musím...

4. listopadu 2012 v 20:05 | Marťa |  Napsal sám život

Poslední dobou je všechno na nic. Nedaří se, tak jak bych si představovala. Co s tím? Snažit se, aby mi to vycházelo by možná, byla jedna z variant, ale co, když s něčím prostě nehnu. Ať se děje co se děje. Zůstane to, jak to je! I když se budu, snažit sebevíc zůstanu stejně na mrtvém bodě. Prostě nedokážu odpíchnout od dna. A zůstanu tam tak dlouho, dokud asi sama uznám za vhodné anebo prostě tam budu napořád.

Za vločkou vločka z oblohy padá

27. října 2012 v 20:58 | Marťa |  Rána pod pas

Snad každého z nás překvapil (záleží na tom, jestli příjemně či naopak) sníh. Netradičně nás v říjnu poctil svou přítomností a mnohé z nás mohl vyvolat pocit blížích se Vánoc. Osobně se řadím do skupiny odpůrců sněhu, tj. ignorace stavění sněhuláků nebo účastnění se koulovaček. Prostě nemám ráda sníh.

Kam dál