1. kapitola - Setkání

28. ledna 2010 v 19:06 | Laxe a Marťa |  Stín Pravdy
Mathiel běžela po trávě. Najednou se prudce zarazila. Zpozorovala kousek od sebe jak z lesa vyběhlo divoké prase. Nezazmatkovala, nechala prase, aby v klidu proběhlo kolem ní. Leknutím sebou sekla na trávu a tiše se modlila, aby jí už prase nezahlídlo. Když už si myslela, že se nevrátí, tak se pomalu z trávy začala zvedat. Ale prase se vrátilo a rozeběhlo se proti ní a začalo hrozně funět a dupat. Co má dělat? Nejprve se nesmí bát, to by to prase určitě vycítilo a bylo by po ní. Najednou se jí před očima promítl celý její život a už viděla jeho vražedná kopýtka, jak jí drtí lebku. Náhle se tu z čista jasna objevil vysoký kůň na něm osnlivý,mladý muž,vysadil vystrašenou Mathiel do sedla, pobídl koně do klusu, aby co nejrychleji byli z lesa. Mathiel cestou ztatila vědomí. Představovala si svůj vlastní pohřeb. Viděla květiny, bílé... prostě spoustu květin. Krásnou krajinu, někde v dáli bublal potůček a hlavně cítila vůni lesa - tu měla ze všech vůní nejradši. Ještě viděla spoustu tváří, byly to štastné tváře. Mezitím Arnarmo opatrně položil Mathiel na suchou trávu, přikryl jí svým dlouhým tmavým pláštěm a pustil se do zapálení ohně. Mathiel pomalu nabírala vědomí, Arnarmo u ní byl okamžitě a hned na ní spustil jak se bez doprovodu může toulat po lese. Mathiel mu to chtěla všechno podorbně vysvětlit, ale ztratila opět vědomí a hlava jí opět ulehla do měkké a suché trávy. Arnarmo rychle uhasil oheň, vzal spící Mathiel do náruče, vyhoupl se na koně a rychle pobídl koně do cvalu, aby do večera byly v nejbližší vesnici. Před západem do vesnice skutečně dorazili, Aranrmo slezl z koně. Mathiel ještě byla v bezvědomí. Teprve až ucítila pod sebou měkkou zem, tak pomalu otvírala své krásné zeleno-modré oči. Nacházela se v malé místnosti s malými okny, uprostřed byla velká stará truhla, blízko ní byl stůl se čtyřmi nohami a na jedné z těch židlí seděl Arnarmo a koukal se na ní svýmí krásnými hnědými očima.
"Jsi v pořádku?" Promluvil na ní a hlas se mu třásl strachem.
Mathiel se opatrně posadila a podívala se na něho. "Jo..myslím že jo."
Arnarmo se zasmál zvonivým hlasem. "Co tě to napadlo? Sama do lesa a ještě potkat divoké prase?"
"Šla jsem se jen projít. A to prase byla náhoda a co si tam dělal Ty?"
"Já jsem tam jen čirou náhodou zachraňoval poblázněnou dívku." usmál se znovu.
Mathiel se zhluboka nadechla. "Nemusel si mně zachranovat."
"Nemusel," přikývl. "Ale já jsem chtěl."
"Co jsi vůbec zač?"
"Jmenuji se Arnarmo a Ty?"
"U všech elfských králů! Nejsi náhodou ten Arnarmo?? Syn našeho krále???!" Vykřikla.
Arnarmo se k ní rychle přihnal a položil jí ukazováček na rty. "Pssssst! Prozradíš mně!"
"A jak to, že následník trůnu tu běhá po louce a zachraňuje dívky??"
"Můj otec zemřel a na jeho trůn usedla má macecha. A mně vyhnala."
"Jsi právoplatný dědic,proč jsi tu?"
"Koluje,pocelé zemi, že to já jsem zabil otce. Přitom to není pravda! Proto jsem se vydal vyhledat Stín Pravdy abych ho přemluvil a přivedl na hrad aby mně očistil. A cestou jsem potkal Tebe." Znovu se usmál.
"Stín Pravdy? Zbláznil ses?! Je to hrozně nebezpečné a jen někdo se od Stínu nevrátil !!
"Jinou šanci, ale nemám." Arnarmon se zadíval na zem a skousl si ret.
"Jmenuji se Mathiel." zašeptala a stáhla si své hnědé vlasy z tváře čímž odhalila své špičaté ucho čímž se pyšní všichni elfové.
"Rád tě poznávám." Usmál se princ.
"Kde to jsme?"
"V jednom hostinci ve vesnici Gana."
"A kam máš namířeno dále?"
"Přes les. Přes řeky možná i přes moře. Sám ještě nevím."
"Aha, děkuji za záchranu princi. Čím se ti mohu odvděčit??"
"Nemáš zač. Tím že na sebe budeš dávat pozor."
"Tak to ne.... Půjdu s tebou."
"Na to zapomeň! Ještě se ti něco stane!"
"Stane se tak jako tak! Chci jít s tebou!"
"Neměl jsem Tě zachraňovat. Nikam nepůjdeš! A kde bydlí tvá rodina?"
"Nemám rodinu. A proto půjdu s tebou!"
"Ne, Mathiel!"
"Ale ano!"
Arnarmon se naštval a pomalu se zvedal. "Ne! A to je mé poslední slovo!"
"Ale není!"
"Jak to myslíš?"
"Vím kdo jsi a vím co chceš udělat. A zámek odsud není daleko." Mathiel se usmála a Arnarmon se zamračil. "To snad není pravda! Dobře půjdeš se mnou. Ale musím ti sehnat koně." Povzdechl si a pomalu odcházel ke dveřím.
Mathiel se na něho usmála: "Černého, prosím."
Arnormon se pousmál a odešel. Mathiel se usmála sama pro sebe a vyhlédla z malého okna ven na krajinu. slunce pomalu zapadalo a na nebi se objevovali první hvězdy. ,,To bylo ,ale setkání..." pomyslela si a sedla si na postel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se Vám 1. kapitola Stínu Pravdy?

Dokonalost 100% (4)
Ujde to 0% (0)
Katastrofa 0% (0)
No coment 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama