Únor 2011

Myšlenka – Sex

24. února 2011 v 18:40 | Laxe |  Myšlenka týdne

Takže ze začátku chci hned nadávat na blbé témata :D Je to prostě blbé téma. No to by stačilo :D Ale zpět k tématu :-/ Sex…sex…sex…dej nám sex….a dál to neumím :D Takže já a sex…mno tak to je vyloženě vysloveně k smíchu, protože zaprvé se do sexu neženu a za druhé jsem své poprvé ještě ani nezažila, ale vůbec si nestěžuji. Ne opravdu ne. Víte mě je to vyloženě vysloveně u prdele :D Jasný možná že už bych to ráda zažila, zkusila a kdo ví co ještě :D, ale pravda je taková že mě je to jedno :D Jinak nevěřím při sexu na ty sladký věcičky jako jsou růže svíčky a podobné věcičky. Na tohle prostě ne. Zase, ale na druhou stranu bych nechtěla dopadnout, jako má dobrá kamarádka (díky zlato, že si mi to dovolila sem napsat :-*), která se zamilovala do super kluka a dopadla tak, že jí jednoho dne znásilnil a surově zbil. Byla dva měsíce v nemocnici, ale dostala se z toho a já jsem jí hrozně vděčná, že mi dovolila tomu debilovi flusnout do obličeje :-* díky zlato. Nevím jak pro vás, ale pro mě je sex divné téma. Nerada se o něm bavím a své sexuální choutky si raději nechávám sama pro sebe. Důvod je prostej - nelibí se mi když někdo strká nos tam kam nemá :D většinou mu ho totiž zlomím :D Zase se tady nechci vypadat jako že jsem nějaká zvrácená. To prostě ne. Nejsem na sado maso, ikdyž jako znám kámošku, která si v tom přímo libuje a nemohla by bez toho žít, ale tak jako dobrý. Potom ovšem znova připomínám, že nejsem na nějaké sladké věci a už vůbec ne na nezávazný sex, ikdyž musím připustit že zakázané ovoce nejlépe voní, ale ne nejsem na tohle :D Já bych si v sexu vybrala zlatou střední cestu :) a musím se přiznat, že mám radši a víc se mi to líbí, než samotnej sex - to je proto ten důvod proč kluka nemám- je mazlení…ano mazlení neboli petting. Tto je prostě moje. To se mi na tom všem děsně líbí. Takže jak už jsem říkala. Žádné věci ohledně sexu si nechám pro sebe, přece je to pro některé z nás choulostivé téma :) nebo alespoň pro mě. A pro vás??

11. kapitola - Šíp

12. února 2011 v 16:58 | Laxe a Marťa |  Stín Pravdy
Na kraji lesa byla zřetelně vidět malá elfská vesnička. Naši přátelé se rozloučili se psem a vydali se blíže k elfské vesnice. Jak se začalo stmívat, tak celá elfská vesnička byla rozsvícená jak vánoční stromeček. Mathiel zazářily oči a po tvářích se jí kutálely slzy. Poznala svou rodnou vesničku i na Adrewuato silně zapůsobilo. Na rozdíl od Mathiel Andrew dokázal své emoce udržet na uzdě První z koně slezl Arnarmo, vzal uplakanou Mathiel a zavedl jí do nejbližšího hostince, který byl ve vesnici. Uložil jí do postele a přikryl jí svým dlouhým tmavým pláštěm. Zavřel dveře a vydal se ke zbytku přátel, společně pak dali koně do stáje, zaplatili hostinskému za nocleh a vydali se do postele. Když se Arnarmo vrátil, Mathiel už spala tvrdým spánkem. Nahnul se k ní a utřel jí uplakaný obličej kapesníkem, políbil jí na ústa a přitulil se k ní. V místnosti se rozlehlo hrobové ticho, bylo jen slyšet jejich společný tlukot srdcí.Na obloze svítily jasně hvězdy, když náhle se Mathiel probudila celá vystrašená. Posadila se na kraj postele a dlouho se dívala na sněhově bílou zeď. Po chvíli vstala, opatrně otevřela okno a hlavu vystrčila do studeného nočního vzduchu. Pocítila, jak si s jejími vlasy pohrává studený noční větřík. Pocítila obrovskou chuť skočit z okna. Pozorovala hvězdy s takovým zaujetím, že si vůbec nevšimla, že k ní ze zadu přistoupil Arnarmo.,,Co to děláš?" zeptal se a lehce jí ze zadu objal. Mathiel se lehce usmála. ,,Co si tu dělala?" podíval se na ní princ. ,,Ale nic, jen jsem chtěla vykouknout z okna.",,Jo jasný, a proto sedíš na okně nohama ven?" Mathiel se usmála a objala Arnarmona a ten jí lehce vtáhl do pokoje. Přenesl jí na postel, lehce jí do ní položil a lehl si vedle ní. ,,Opravdu je Andrew tvůj bratr?" ,,Ano je. Pamatuji si, že jsem měla staršího bratra. Ale myslela jsem si, že zemřel. Musel utéct dřív než já. Asi se potom někde ztratil. Nevím. Ale je to můj bratr.",,Zajímavé, " usmál se Arnarmo a lehce políbil Mathiel. Ta se usmála, objala prince a usnula. Druhý den ráno všichni opouštěli vesnici brzo ráno, protože je čekala náročná cesta. Mathiel a Andrew vyrazili napřed. Když byli dostatečně napřed, tak Mathiel slezla z koně, Andrew udělal to samé. Vzali koně za uzdy, kráčeli vedle nich a po očku se na sebe dívali. "Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tě po tak dlouhé době našla!" promluvila Mathiel a usmála se na ještě rozespalého Andrewua.Arnarmo se Sfinx a s Orem docválali k sourozenecké dvojici. "Kdyby si měl nějaké trable, jsem tu pro Tebe, bratříčku!" usmála se Mathiel a vyhoupla se do sedla a s Arnarmem se vydali do čela skupiny. Po nich je následovala Sfinx as Orem. A celou skupinu uzavíral Andrew s Ethel. Její kaštanově hnědé vlasy výjimečně nebyly spleteny do copu, ale byly rozpuštěné. Teprve teď si Andrew uvědomil, jak jsou její vlasy dlouhé. Oba dva pobídli koně do cvalu a za chvíli dohonili Mathiel s Arnarmem. Jeli přes polní cesty, lesy, kamenné nebo dřevěné mosty až dorazili k potoku. Slunce pomalu zapadlo, tak začali shánět dřevo na oheň a připravovat kam pro dnešní večer složí hlavy. Mathiel připravila pro sebe a pro Arnarma, Ethel a pro Andrewua a nakonec Sfinx pro sebe a Ora jídlo. Všichni měli dnešního dne akorát po krk. A tak už za malou chvíli bylo slyšet podél potoka tiché chrápaní a odychování. Jen Andrew s Ethel ještě seděli u rozpáleného ohně. Dívali se navzájem do očí. Od prvního okamžiku mezi nimi přeskočila jiskra, kterou oba však skrývali. Ale když už byli všichni v říši snění, měli možnost se více ještě k sobě přiblížit a nebát se, že je někdo spatří. První krok udělal Andrew. Nahnul se k Ethel, odhrnul jí rukou pramínky jemně kaštanově hnědých vlasů z čela a hluboce se koukal do jejích zelených očí a pak jí dlouze políbil. Polibek to byl plný vášně a něhy. Oba byli tak vzrušení, že oba nechtěli zůstat jen u líbání. Andrew začal Ethel líbat na krku. Ta hluboce oddychovala, její srdce bušilo jak zvon. Pak Andrew rozvázal z jejího těla tmavě modrý plášť a odhodil kamsi za sebe, pokračoval, že jí rozepnul světle zelený korzet. Ethel vzdychala čím dál tím více, že Andrew jí musel umlčit dlouhým vášnivým polibkem. Jeho jazyk v ústech Ethel se kmital v pravidelném rytmu a Ethel byla tak vzrušená, že se položila do měkké zelené trávy. Andrew jí začal vášnivě líbat na ňadra, Ethel se nepárala s rozepínáním knoflíku a rovnou mu košili strhla z těla. Oba byli v takovém vzrušení, že vnímali jak druhému buší srdce. Oba pak vyčerpáním leželi vedle sebe na trávě, hluboce oddychovali a s propletenýma rukama. "Bylo to…" hluboce oddychovala Ethel a při tom se přitulila k Andrewuovi. "Fascinující!" doplnil jí Andrew a políbil jí na čelo.Oba si ještě dlouho povídali a smáli se. Poté ale usnuli. Ráno je všechny probudil hluk jedoucích koní.Mathiel s Ethel okamžitě vše sbalily a připravily koně na cestu. Andrew s princem prohlíželi okolí."Můžeme…" Řekl princ a ladným skokem vyskočil na koně. K sobě si vzal Mathiel. Ethel se lehce otřela o Andrewa a ten se na ní uculil. Poté i oni vysedli na koně a následovali prince s Mathiel. Projížděli tichým a tajemný lesem. Až moc tichým. Najednou se odněkud vzal šíp a zabodl se Andrewuovi do ramena. Ten sykl bolestí a strhl koně."Ne!" Vykřikla Ethel a tasila dlouhý jednoruční meč. "Kde jsi? Tak kde?!" Ethel rychle seskočila z koně a rozhlédla se po lese. "Ethel! Neblbni!" Vykřikl Andrew a natáhl k ní zdravou ruku. "Dej mi taky pokoj…" vyštěkla. "Princi, bude mi ctí se postavit po vašem boku."Arnarmo přikývl a seskočil z koně. "Ne! Arnarmo!" Mathiel se rozbrečela a už chtěla slézt z koně.Arnarmo jí zastavil. "Ne….Mathiel vem svého zraněného bratra a vypadněte odsud!" Mathiel zavrtěla hlavou…"Potom mi nic jiného nezbývá." Arnarmo plácl koně po prdeli a ten se rozjel po cestě pryč. Kůň, na kterém seděl Andrew, se rozjel za ním.

Myšlenka – Smysl života

10. února 2011 v 19:28 | Laxe |  Myšlenka týdne
Smysl života
Smysl života alias proč žít
No co si pod tím představit je vážně dobrá otázka
Lehká na zeptání těžká na odpověď

Nevím jak vy, ale já svůj smysl života měním každou chvilkou. Jednou je mým smyslem života hudba, podruhé rodina po třetí zase něco jiného :D
Já smysly života střídám jak ponožky.

Teda střídala…
Teď je mým smyslem života psaní. Ano psaní a nejde jen o tyhle super články, které mohu psát na tento blog (ostatně majitelce blogu děkuji, že mé články zveřejňuje a dává mi tak šanci psát a rozvíjet mé schopnosti :-)), ale i povídek…
Zrovna teď se věnuji mé rozsáhlejší povídce a dávám do ní opravdu všechno :-)

Dřív jsem žila jen ze dne na den…žádný smysl života jsem neměla. Po pár nehodách a chybných šlápnutí jsem se probrala k životu a řekla jsem si dost. Takhle to přece dál nejde. A proto jsem si vybrala svůj první smysl života - školu. Ano čtete dobře. Vybrala jsem si školu. Jen pro školu jsem žila. Žila jsem jen proto, abych mohla chodit do té budovy a učit se tam. Byla jsem šťastná. Dokud jsem si neuvědomila, že mým smyslem života není škola, ale rodina. Rodina, ke které jsem se vracela každý den. Rodina, která mi dávala naději, lásku, bezpečí a klid. Rodinu miluji z celého svého srdce a jako můj smysl života stále je. A vždy bude. I když se teď věnuju jen Váham…povídka. Rodina je vždy na prvním místě.
Po několika pádech a zlomeních srdcí jsem si řekla, že pro přátele, kteří vám zabodnou dýku do zad, kdykoliv na to mají příležitost, taky nežiju. A tak jsem chodila mezi přáteli a vytahovala jsem se jak mi je fajn. Žila jsem jen pro to, abych všem ukazovala, že mi jejich pomluvy nevadí, že mi nevadí to, že se semnou nebaví a přehlížení mě. Vůbec mi to nevadilo. Ne fakt, mě to nevadilo. Je vlastně fakt, že když jsem konečně otevřela oči, našla jsem dobré kámoše. Kámoše, kteří semnou drží do teďka a zaplňují mě super nápady do povídky.
Ale i tenhle smysl života mě přestal bavit a já se tedy vrhla na psaní povídek. Teda předtím jsem měla mánii upírů a vlkodlaků a můj smysl života byl v tom, že mě jednou navštíví a pokoušou :D, ale to se také nevyplnilo :D
Teď jsem u knížek a psaní povídek. Nemůžu si stěžovat. Je super psát to, co vás napadne a pak to různě dávat dohromady. Je to sranda.
Popravdě, ale nesmím zapomenout na žiletky. Na žiletky, nad kterými jsem měla vyhráno. Už jsem se jich chtěla zbavit a nemít je. Už je nikdy nepoužít, ale nestalo se tak a já je mám opět v tašce pro potřebu nouze. Mno pevně doufám, že mě ta nouze nepřepadne. Chtěla bych mít nad nimi vyhráno až do konce. Takže jako by další úkol do života - vyhrát nad žiletkami, ale to se dá taky brát jako smysl života ne? Vítězit nad nimi by bylo super. No, ale kdo ví. V každém případě já se svých smyslů života jen tak nevzdávám a jedině, když se něčeho vzdám, tak je to jen proto, že jsem si našla něco lepšího nebo mi v plnění smyslu života něco chybí.
Ale málokdy se to stane. Já se jich pevně držím stejně jako novoročních předsevzetí :D
Zatím, co já budu pomalu a doufám, že i jistě vyhrávat nad pocitem potřeby žiletky a přitom spisovat povídku Vy budete přemýšlet o svých smyslech života či pouze o jednom :-)
Takže lehce a jednoduše.

    Jaký je váš Smysl života?

Myšlenka - Noční obloha

3. února 2011 v 18:21 | Laxe |  Myšlenka týdne
Noční obloha
Co na to říct?
Prostě romantika! Při představě, že bych měla strávit noc pod širákem s mím milovaným klukem (žádného nemám jen pro zajímavost) je překrásná představa. Ticho, klid, noc, hvězdy, měsíc a my dva.
Ale zpět do reality.
Nevím, co někoho napadne pod pojmem noční obloha, ale mně se vybaví chalupa.
Moje milovaná chalupa, ve které jsem strávila dětství. ¨
Každou noc, když bylo krásně, jsem seděla s dědou na lavičce a pozorovali jsme společně noční oblohu. Děda mi vždycky vyprávěl, která hvězda je večernice, jaké souhvězdí můžu na obloze najít a které uvidím, když nezavřu oči. A já jsem celou noc pozorovala tu kopu světélkujících věcí na černé obloze. Pak jsme si s dědou k tomu začali vymýšlet různé příběhy. Třeba že labuť se dostala na noční oblohu, protože jí Andromeda zaklela a tak různě.
Když, ale jdu dneska večer pozdě ze školy nebo z párty - to spíš :D nebo jen sem venku z kámoškama stále zvedám oči k noční obloze.
A Ty malé potvůrky jménem hvězdy mě nepřestávají udivovat.
I když teď už si s kámoškama pod noční oblohou nevyprávíme příběhy, které sami hvězdy píšou.
Dnes pod nimi sedíme a vyslovujeme svá přání a tiše doufáme, že by někdo byl nahoře tak hodný a alespoň jedno nám splnil :-).
Noční obloha
S mou dobrou kámoškou Žanetou jsme jednou u ní hvězdy počítaly na obloze ( byly jsme obě dvě opilí :D), ale většinou tedy spíš zapálíme svíčku a necháme jí shořet pod měsíčním světlem. Dodává to tomu, kdo svíčku zapálil, odvahu a sílu do dalších dnů - dělá se to za úplňku.
Ale neříkám, že jsem s dětskými báchorkami skončila nadobro. Někdy si na chalupě vyběhnu ven na kopec a nechávám za sebou unaveného dědu. Běžím na ten nechutně velký kopec a mám pocit, jako kdybych se v tu chvíli mohla dotknout těch hvězd, které vládnou noční obloze. Jsou jako třpytky na sametově černých šatech té nejúžasnější dámy světa - noci.
Hvězdy, měsíc a černota, která zahaluje svět pozapadnutí slunce ve mě vyvolává nejen pocit únavy :D,
ale štěstí a nadšení. Nadšení z něčeho co se každou noc objevuje znovu a znovu a má v sobě tolik tajemna. Někdy bych se chtěla alespoň na hodinu stát tou blikající hvězdou na nebi. Abych alespoň na chvilku byla tak tajemná jako jsou ony. Ony a jejich pán měsíc.
Alespoň jednou bych chtěla být pod vládou bohyně Nyx a koukat se z té obrovské výšky dolů na zem jako hvězda. Já i má rodina věříme, že lidé, kteří zemřeli, jdou nahoru a koukají na nás v podobě hvězd. Ať už je to jakkoliv přesně tohle ve mě vyvolává noční obloha a její krása. 
A co ve vás vyvolává noční obloha?