Březen 2011

Kouření

20. března 2011 v 20:33 | Radka |  Myšlenka týdne
Častěji než kdy dřív si při pohledu na kuřáka říkám: "Co ho k tomu vedlo a stále vede?!?" I přesto, že se všeobecně ví, jaké svinstvo jsou cigarety zač, neustále kuřáků přibývá. A nad tím, že každý den narážím spíše na kouřící děti než dospěláky, mi zůstává rozum stát. To už všem dočista přeskočilo?!? Na rovinu můžu říct, že kouření mi přijde nechutné a naprosto nesmyslné. Celý svůj život žiju v domácnosti s kuřákem, a proto kouření jednoznačně odsuzuji - vidím jeho následky a dopady každý den na vlastní oči. A na cigaretový kouř už jsme taky pěkně alergická. Ale ten snad musí vadit úplně každému, ne?!? Aby toho nebylo málo, na začátku školního roku jsme ve škole dostali za úkol natočit sociální spot. Bez diskuze si naše pětičlenná skupinka vybrala právě kouření. Pak už jsme jen několik dní strávili prohlížením netu a hledáním podrobných informací a také obrázků. A výsledkem bylo, že od té doby se mu kouření hnusí ještě víc. Vím, že žádné domlouvání ani argumentování většinu kuřáků nepřesvědčí, aby toho nechali, ale tohle jsem napsat musela!

Myšlenka – Ztráta iluzí

4. března 2011 v 20:59 | Laxe |  Myšlenka týdne
Iluze. Kdybych ztratila své iluze, tak je se mnou konec. A to myslím vážně. Víte, že, pro mě jsou iluze něco jako kyslík. Nemůžu bez nich být.
Jen si to vezměte. Spousta lidí mluví o ztrátě iluzí. Říkají, že si z toho nic nedělají. Podle mě je opak pravdou.
Například. Trošku smutný příklad, ale co nadělám.
Můj drahý kámoš, na kterého stále vzpomínám, miloval svoje iluze. A dá se říct, že žil jen díky nim. Miloval psaní a to on mě přivedl na fantasy a vytváření povídek. Vyplodil spoustu povídek a psal články na blog. Byl to super kámoš, kterého si kdo může přát. Nikdy nezradil, ve všem poradil a vždy při vás dokázal stát a podržet vás. Ostatní se mu smáli, prej byl gay. Ne, opravdu nebyl. Jen nenašel žádnou pravou, která by pochopila jeho smysl pro iluze a, že si dokázal během pěti minut vytvořit celý neznámý svět. A pak se jednou pohádal s otcem. Ten mu vytkl všechno, na co přišel a ukázal mu, že jeho iluze jsou nic proti stresu atd. nechal schválně auto, ve kterém jeli z nákupu, napálit do proti směru. Ani jednomu z nich se nic vážného nestalo. Alespoň ne fyzicky. Kámoš zjistil, že není nic takového, jak se zdá. Ačkoliv jsem ho podporovala s tím, ať si vytvoří další svět a uteče do něj jen na pár minut, vždy když mu bude nejhůř, nedal si nic vyříkat ani rozmluvit. Nechodil ven. nebavil se s nikým. Ztratila jsem s ním veškerý kontakt. A asi za tři dny od doby kdy jsem ho viděla naposledy, my zavolala jeho maminka. Prý jestli bych ho nechtěla přijít navštívit.
Byl v domácí péči po tom, co si podřezal žíly v koupelně se vzkazem - Mé iluze jsou pryč. Můj život patřil jen jim, když je tedy nemohu mít, nebudete mít můj život. (A pak rozloučení pro matku a otce, ale to sem psát nebudu :-)
).
Bylo mi ho děsně líto. A jeho matky také. To ona ho našla a zachránila ho. Byla jsem pečená vařená u něho. Ze školy jsem chodila rovnou za ním a pomáhala mu, aby se z toho dostal. Bohužel se z toho dostal tím způsobem, že vše řeší po žiletkách. A několikrát jsem se snažila ho navést na iluze. Sebrala jsem mu žiletky (Já už se také neřežu) a vyhodila. Vždy si je koupil. Ale slíbil mi, že se nepodřízne. A tak tu dál chodí jak tělo bez duše. A hlavně bez iluzí.
Ztráta iluzí musí děsně bolet. Já sama si nedokážu představit, co by se semnou dělo, kdybych je ztratila. Já s nimi usínám, budím se. Utíkám do jiného světa, když mi je nejhůř. Tam jako kdybych načerpala sílu, a opět se vrátím. Nedokážu bez nich žít. Ale zase v nich nežiju. A žít ani nechci. Vše s mírou. Přesto se jich nesnažím zbavit. Jsou součástí každého života a nenechají nás být.
A co vy? Ztratili jste někdy iluzi?